Menu
Jsme na Facebooku

o mně

Jako dítě jsem nebyla žádný hubeňour a protože jsem dřevo na míčové hry, celou základní školní docházku byl pro mě tělocvik vyloženě utrpením. Opravdový vztah ke sportu jsem si našla až na začátku vysoké školy, kdy jsem s kamarádkami začala cvičit aerobik a chodit do posilovny. Jenže čokoládu a další sladkosti jsem si neodpustila nikdy, natož ve zkouškovém období. Takže je vám asi jasné, že jsem nijak extra nehubla. Spíš naopak.

Po ukončení prvního ročníku studia na vysoké škole jsem strávila prázdninovou brigádu prací v hospůdce. Brigáda mě opravdu bavila, protože jsem se mohla vyřádit v přípravě pohárů a dalších dezertů. Jenže práce bylo tolik, že nebyl čas na sport a důsledky ochutnávání zmrzliny, čokoládového krému a šlehačky udělaly své. Po skončení brigády jsem neoblékla jediné džíny. Šok vystřídal vztek a já se rozhodla (po několika dřívějších laxních pokusech) opravdu zhubnout, bych měla v čem jít do školy.

Začátek byl snadný, protože celá rodina kromě mě odjela na dovolenou a já byla týden doma sama. Jedla jsem jenom ovoce a bílé jogurty, každý večer jsem chodila na dlouhé procházky a večer jsem si cvičila posilovací cviky. Naučila jsem se určitému režimu, zhubla prvních pár kilo a rozhodla se vydržet i po návratu rodičů.

To se mi poměrně bez problémů dařilo. Můj jídelníček vypadal asi takhle: dopoledne ovoce, v poledne oběd se spoustou zeleniny nebo rozvařených jablek, trocha těstovin, rýže, pohanky a podobně nebo malá porce jídla, které připravila mamka. Svačila jsem ovoce a večeřela zeleninové saláty a jogurt. Než začala škola, jezdila jsem denně do bazénu, kde jsem plavala asi 2 km a odpoledne jsem ještě chodila na procházky a cvičila jsem. Do školy jsem jela s příjemným pocitem, že to zvládnu, že nepotřebuji sladkosti, smaženiny a vlastně ani pečivo.

V Brně jsem pak zařadila obědy ve vegetariánské jídelně, ale jinak jsem se stravovala stejně jako doma. Kamarádky mě obdivovaly, rodiče chválili a přítel též. Bylo to opravdu příjemné. Z původních skoro osmdesáti kilo bylo dvanáct dole. Ale aby to nebylo tak jednoduché, objevily se první zdravotní problémy - ztráta menstruace a padání vlasů.

První problém vyřešily hormonální léky, ale s vlasy byla potíž. Když jsem jeden den seděla nad skripty s podepřenou hlavou a pak mi ve dlani zůstala hrst vlasů, opravdu jsem se lekla. Při každém dalším prohrábnutí vlasů padaly další a další! Hned druhý den jsem vyrazila na kožní oddělení s vidinou, že dostanu také nějaké léky a problém bude fuč. Paní doktorka na mě ale koukla a ptala se, jestli nějak výrazně nehubnu. Když jsem jí odpověděla, že za dva měsíce jsem zhubla 10 kg, poptala se na můj jídelníček a pak řekla jedinou věc, kterou jsem nechtěla slyšet: „Musíte začít víc jíst, chybí vám bílkoviny a spousta dalších věcí". Odkývala jsem to, poděkovala a šla jsem navštívit další paní doktorku, která mi bohužel řekla totéž.

Jasně, že jsem to v skrytu duše věděla, ale nezačala jsem víc jíst, abych byla zase "tlusťoch" (to určitě), ale šla jsem se radši nechat ostříhat. Což sice krátkodobě pomohlo, ale opravdu jen krátkodobě. Takže jsem vlasy pravidelně zkracovala až jsem pak v létě skončila ošmikaná strojkem. To je na léto sice dokonalý praktický sestřih, ale brzy omrzí a pěstovat pak delší vlasy je děsná otrava a utrpení.

Každopádně jsem přes veškerá varování hubnula dál. Člověk si zvykne a pak už to jde tak nějak samo. Chutě se nechají přebít pocitem, že jsem fakt dobrá, že nepotřebuji moc jíst, že nejím tu tučnou a sladkou čokoládu, že se s denním příjmem energie dostanu pod polovinu doporučených dávek a že ostatní začínají být "tlustší" než já. V letním semestru už mě ale nikdo nechválil. Ono taky BMI 16 a k tomu 11 % tuku odpovídá hodnotám mladého kluka a ne 21leté původně hezké holce.

Většina lidí se snažila donutit mě jíst víc, rodiče mě hlídali a rozčilovali se. Tehdejší přítel říkal, že vypadám "jako reklama na hlad", což mi z počátku zvráceně dělalo moc dobře, ale postupně to začalo být hodně nepříjemné až jsem získávala pocit, že proti mně všichni něco mají. Že mi závidí, že jsem hubená. Že mě chtějí vykrmit, abych byla zase tlustá. Ale já se cítila výborně, usilovala jsem o "modelkovské rozměry", které už jsem dávno měla, omezovala jídlo o snídaně (stačila mi černá káva) a denně jsem cvičila klidně dvě tři hodiny.

Mými prioritami byly jídlo, hubnutí a cvičení. Nechodila jsem večer "pařit", protože bych si nestihla zacvičit a nechtěla jsem, aby mě zase někdo nutil do nějakého jídla. I když kolejní párty jsem si užila vždycky i s alkoholem a různými dobrotami. Zase tak špatně jsem na tom nebyla:-)

V létě jsem se dostala při výšce 180 cm na modelkovskou váhu 56 kg s mírami 90-60-90. Měla jsem o 22 kg méně než před rokem a byla jsem se sebou fakt spokojená. Vůbec mi nevadilo, že ostatním připadám moc hubená. Byla jsem šťastná, že můžu nosit jakékoli oblečení, že se vejdu do XS velikosti šortek, že vážím méně než moje o 15 cm menší kamarádka... akorát ta psychika.

Občas jsem se sama lekla svých reakcí a výbuchů. Pamatuji si, jak jsem reagovala na to, když jsem viděla, že mamka na moji milovanou žemlovku pokládá lupínky másla, že nechce borůvkový koláč dělat se sladidlem, ale cpe tam ten hnusný cukr a podobně. Dělala jsem scény, že to jíst nebudu a když už, tak jsem následně zvýšila výdej energie až neúměrně. Sama jsem strašně ráda vařila a pekla. V podstatě jsem vykrmovala všechny své blízké nejrůznějšími jídly, které jsem sama měla "zakázané".

Po návratu ze školního kurzu v Itálii jsem začala trochu víc jíst. Říkala jsem si, že mi stejně všichni říkají, že jsem moc hubená a že mi 1-2 kg navíc vadit nebudou. Vadily, ale nějak už mi nešlo se omezovat tak moc, jako dřív. Na jednu stranu jsem se snažila jíst málo, omezovat kde co, ale na druhou stranu jsem měla děsnou chuť na sladké, na pečivo, na sýry...

Občas jsem se děsně přejedla a pak měla výčitky. Zvracet jsem naštěstí nikdy neuměla. Je mi to tak moc odporné, že bulimii jsem se vyhnula, za což jsem opravdu vděčná. Snažila jsem se naučit se normálně jíst, ale moc to nešlo. Nechápala jsem, jak to ostatní dělají, že dokážou sníst i dobrého jídla malou porci, že jim nevadí sníst něco smaženého, že se nepřejí čokoládou, když ji načnou... Tohle všechno jsem se já po svým anorektickým období musela učit skoro pět let.

Když se někdo ptá, co mi nejvíce pomohlo při léčbě, vždycky říkám, že pohyb. Věděla jsem, že i když "tloustnu", mám pořád dobrou fyzičku a menší procento tuku než většina žen. A také pomohlo přesvědčování sebe sama, že ostatní mě nechtějí vykrmit, ale že na rozdíl ode mě umí něco, co já zrovna ne - "normálně" jíst.

Rodina a tehdejší přítel mi pomohli v tom, že jsem dokázala přibrat 10 kg, ale pořád jsem ještě měla problémy s psychikou. Vyčítala jsem si některá jídla, ze stresu jsem se přejídala a vnitřně si přála zase o něco zhubnout. Ne pořád, ale v hlavě to bylo. Stejně jako energetické hodnoty potravin. I když dneska je tohle pro mě spíše výhoda:-)

Jak se říká - co tě nezabije, to tě posílí. Já dneska perfektně vím, jak zaručeně zhubnout, ale znám tu hranici, kdy už se „normálno" mění v riziko. Znám pocity lidí zoufalých nad tím, že tak moc chtějí zhubnout, a tak moc svá předsevzetí porušují, že se plácají v pocitech beznaděje a znechucení nad sebou samými. Znám i pocity anorektiček, které si připadají samy na celém světě a postupně nenávidí sebe i svoje chování ke všem okolo. A proto dneska nelituji toho, čím jsem si prošla, protože to byla zkušenost, kterou dneska dokážu využít. Lituji jen všechny své blízké, kteří to se mnou tenkrát museli vydržet a jsem ráda, že to nevzdali...

...návrat zpět

Vyhledávání
Kontakt

Mgr. Leona Meindlová
Seifertova 57, Jihlava 586 01
+420 565 551 111
+420 606 944 656
e-mail: leona@hubnuti4you.cz

Individuální jídelníček přesně na míru

edited by N.E.S.P.I.